Myslím si, že už by to stačilo. Nejsem kus hadru a nikdo tak se mnou zacházet nebude. Ani Ty a ani ona.

Čas plyne dál bez ohledu na to, jak mizerně mi je. Na můj vkus to ale trvá dost dlouho. Nervy mám v háji, přestávám se ovládat a ztrácím nad sebou kontrolu. Jsem nervní, nepříjemná, hádavá... Ale ruku na srdce, mám na to tak trochu právo.
Vtip je v tom, že si za to opět můžu sama...

Chybíš mi... Chybíš mi tak, jak jen může člověk člověku chybět.
Tak, jak chybí matce smích vlastního dítěte... Stejně jako malíři chybí paleta plná barev, inspirace, štětec...

Je mi smutno... Je mi smutno už tak dlouho.
Jako když po náročném dni přijdeš domů a nikdo Tě nečeká... Jako když procházíš parkem a vidíš dvojice, jak se k sobě tisknou...

Toužím po objetí...

Dlouho jsem byla v pohodě. Natolik v pohodě, že mi začalo nedávno slzet oko, páč tak dlouho suchý ještě nebylo... :)
Dneska mám depku... Zase... Všichni odešli na zahradu, já jdu za chvíli do práce. Se mi fakt chce. Báby otravný, koho maj pořád zajímat jejich problémy. Strašně mě žere, že mojí babičce pomoct nemůžu. A o cizích 35 ženských se starat MUSIM. Je to spravedlivý? Nic není, všechno

Věruš, ty holko jedna bláznivá, cos nám to udělala?!

Pamatuješ, jak jsi mě tenkrát tahala k sobě domů a já ti řekla, že nemůžu, že to necháme na příště? Jak jsme ti s Kačkou slibovaly, že ti vyšperkujem byt korálkovými závěsy do dveří a záclonami s obrázky? Jak jsme vymýšlely barevný kombinace do tvýho obýváku a kuchyně? Škoda, že zůstalo jen u slov...
Vzpomínáš si na moji první jízdu

Jak bych charakterizovala poslední měsíce? Jedno slovo úplně stačí. Katastrofa...

Zjistila jsem, že jsem asi feministka, páč nesnášim ta mužská stvoření... Umí jen ubližovat. Teda já osobně s nima jinou zkušenost nemám. Další věc, jsem obětí syndromu vyhoření... Nezajímají mě problémy pacientek, práce je mi tak nějak lhostejná, spíš si připadám jak robot, co automaticky plní pokyny. Navíc