Čeho je moc...

Myslím si, že už by to stačilo. Nejsem kus hadru a nikdo tak se mnou zacházet nebude. Ani Ty a ani ona.

Čas plyne dál bez ohledu na to, jak mizerně mi je. Na můj vkus to ale trvá dost dlouho. Nervy mám v háji, přestávám se ovládat a ztrácím nad sebou kontrolu. Jsem nervní, nepříjemná, hádavá... Ale ruku na srdce, mám na to tak trochu právo.
Vtip je v tom, že si za to opět můžu sama... No není to skvělé? Neumim se proti tomu bránit a vlastně ani nechci. Proč taky, nemá to smysl. Věčně se dohadovat, házet na sebe špínu. Unavuje mě to a obtěžuje. Úplně neskutečně.

Ale jo, asi si za to opravdu můžu. Hold neumim předvídat a číst myšlenky. Nejsem ani dostatečně tolerantní a nad věcí. Trpělivost jsem už dávno ztratila a úsměv mě taky opustil.

Jsem fakt dost unavená. Ale nějak nemůžu spát. Nejde to. Všechno mi vadí. Všechno a všichni.

Takže... Dejte mi pokoj, nechte mě dýchat a nevšímejte si mě. Já přestanu svádět ženáče, i když se podle Tebe na nic jinýho nezmůžu. Přestanu mít ráda, protože to bolí. A zbytečně.
A hlavně přestanu čekat, ono tohle čekání vysiluje úplně nejvíc.

Ne, nejsi idiot, to já.

... jo a na obrázek nemám dneska náladu ...