Zítra to bude týden, co jsi odešel. 

Někdy jsem si říkala, jaké to asi bude... Jednou... Kdybych věděla, že to "jednou" bude tak brzy... 

Louží to vše začalo, louží to pomalu končilo. Nějak mi nejde psát o Tobě v minulém čase, vhání mi to slzy do očí. Celá ta léta s Tebou se nedají shrnout v jednom článku ani v jednom vyprávění. Časem si budeme vyprávět, jak

 Život je jak vodní hladina,
co jednou skončí a zase začíná.
Život je jako perličky na niti,
díky nimž se oči dětí rozsvítí.
Život je jak rozkvetlý sad,
bohužel ne každý jej má rád...

Smrt je jako smečka vlčí,
někdy milá, někdy mučí.
Smrt je jako temná ulice,
na které utichly nejedny

A doufám, že už poslední...

Přísahala jsem si, že u sem nic ze svého života psát nebudu. Ale momentálně mám náladu ventilovat události dnů minulých, takže se sama sobě omlouvám :)

Nedávno jsem se zmínila, že se můj milý řidič opět ozval. Po další měsíční pauze se ozval znovu a světe div se, dokonce i přijel! A aby těch překvapení nebylo málo, zůstal přes noc... Ano, seznámil se

Proto Ti píšu tento dopis. Nikdy si ho nepřečteš, ale to nevadí. Bude mi Tě připomínat.

Je to už více než rok. Třetího května. Osm hodin ráno, neděle. Jedu domů po noční, unavená, oči jak vietnamec, rozcuchaná... Bylo to podruhé, co jsme se viděli a ty sis pamatoval, že jsem posledně chtěla zastavit u hřbitova. Sedla jsem si hned za Tebe. Zeptal ses, jestli spěchám, že bys potřeboval tankovat.

Už si přesně nepamatuju, jak dlouho mě k sobě zve, jak dlouho se zve on ke mě, ale jednou to přijít muselo... Přišlo to náhle a všichni jsme z toho byli opravdu velice překvapení.

Dům luxusní, o tom žádná... Přesně podle mého gusta. Majitelé mají opravdu parádní vkus :)

Neměla jsem nejmenší problém najít ten správný dům v oné malé vísce, kde Peťa s rodinou bydlí. Fotky nelžou...