Janii | Nechci zapomenout

Proto Ti píšu tento dopis. Nikdy si ho nepřečteš, ale to nevadí. Bude mi Tě připomínat.

Je to už více než rok. Třetího května. Osm hodin ráno, neděle. Jedu domů po noční, unavená, oči jak vietnamec, rozcuchaná... Bylo to podruhé, co jsme se viděli a ty sis pamatoval, že jsem posledně chtěla zastavit u hřbitova. Sedla jsem si hned za Tebe. Zeptal ses, jestli spěchám, že bys potřeboval tankovat. Celou cestu jsem sledovala jizvu, co máš na hlavě. Celou cestu jsme si povídali. Celých 20 minut. Stihla jsem si postěžovat, že uschnu, jelikož mě na prvního máje nikdo nepolíbil. Než jsem vystoupila, dostala jsem Tvé číslo a slib, že mě uschnout nenecháš... Než jsem usnula, dostala jsem první SMSku.

Je to už více než rok. Čtvrtého května. Něco málo po sedmé večer, pondělí. Sleduju Ulici, když v tom mi pípne mobil. Píšeš, jestli si nechci udělat výlet do Aše. Mám 20 minut na to, abych se rozhodla. Po rodinné poradě a pěti minutách strávených v koupelně vyrážím a přibližně v 19:40 nastupuji do Tvého pojízdného domova.
Cestovat zadarmo se mi líbilo... Ještě víc se mi líbila cesta domů. Hodně jsi mi o sobě řekl. Že máš narozeniny, děti, hodně práce...
Když si vzpomenu, jak jsi mě líbal... A vůbec nevadilo, že nad sebou nemáme žádnou rozkvetlou větev.

A takhle to začalo.

Středa, mohlo být tak kolem půlnoci, když jsi mi volal. Že se mi další den neozveš, protože jedeš kamsi do ciziny.
Čtvrtek, mám noční. V pátek ráno jsem celá nedočkavá, že Tě opět uvidím. Je svátek a Ty máš jet linku. Jenže... Před koncem služby mi píšeš... Nemám čekat nic vážného, nemáš na takové věci čas a vlastně ani náladu. Tohle mi prý nabídnout nemůžeš. I přes jasné rozhodnutí, že pojedu tentokrát domů vlakem, pár minut po osmé nasedám do Tvého autobusu. Tváříš se, že je vše v naprostém pořádku, usmíváš se. Já zírám z okna a snažím se ukrýt slzy. Nakonec se dozvídám, že to moc dramatizuju...

Od té doby jsme se viděli ještě mockrát. Vždy jen na chvíli, maximálně pár hodin. Ty hodiny bych nevyměnila za nic na světě. Ani tu společně strávenou noc koncem října...
Tolikrát jsme se hádali, nejkrásnější hádka byla před cestou do Kolína. To ses nazval mým přítelem. Tolikrát jsi mi slovy ublížil, tolikrát jsem po Tobě chtěla, abys mi řekl, co ode mě chceš, co si o nás mám myslet... Odpověď  jsem nedostala. Vždycky jsi z toho šikovně vycouval. Ale občas jsem měla pocit, že mě možná rád máš... Třeba když jsi mi nabízel společné bydlení. Když tu byla možnost, jak být víc spolu. Chtěl jsi být se mnou...
Věnoval jsi mi tolik času, jak jsi jen mohl. Kvůli mě jsi nespal, jezdil z práce do práce, riskoval jsi, když jsi mi psal SMSky během řízení.

Chybí mi Tvůj hlas, Tvůj smích, to, jak jsi nadával a rozčiloval se. Chybí mi Tvoje energie, vychloubání, vyprávění... Tvoje vůně, ruce, rty... Chybíš mi.Stále mi chybíš... I když je to už víc než rok...

Už ses dlouho neozval. Mlčíš, neodpovídáš. Tvoje číslo jsem si vymazala. Opět. Mám takové tušení, že tentokrát je to napořád.
To ovšem nemění nic na tom, že každé ráno po noční Tě budu vyhlížet a nikdy se neubráním slzám, když uvidím ten bílý poklad, Tvůj život... Nic nezmění fakt, že každý večer ve stejnou dobu budu vyhlížet jeden velký projíždějící bílý autobus... Možná v něm sedíš Ty. Možná Ti za zády sedí další kamarádka... A možná taky ne...

Nikdy nezapomenu
Nikdy Tě nepřestanu milovat

10.11.2010

P.S.: Je to rok a půl a já na tebe pořád myslím. Po definitivním rozchodu, kdy jsi mi jen napsal SMSku, že s Tebou mě žádné štěstí nečeká a že tenhle "vztah" nemá opravdu smysl, jsem už opravdu nevěřila, že se ještě někdy ozveš. Smazala jsem opět všechna Tvoje čísla a Ty sis drze o dva měsíce později vzpomněl, že Ti vlastně chybim víc než jsi čekal. A že to už ale fakt musíme řešit... Jenže mezitím, co jsi mlčel, se objevil někdo další. Dokonce se stalo, že jsem na něj myslela vc než na Tebe. A dokonce se stalo, že jsem na Tebe nemyslela chvílemi vůbec. Ale bohužel, věci se mají úplně jinak, než by se mi líbilo... Každopádně uplynul další měsíc a Ty na mě stále čas nemáš. Nenapíšeš, nezavoláš... Neomluvíš se ani za to rande, který se vlastně vůbec nekonalo a já dodnes nevím proč. Pěkně jsi se mnou vyběhl. Nevadí, hraj si dál...