Janii | 18.9. 2012, 18:30

Zítra to bude týden, co jsi odešel. 

Někdy jsem si říkala, jaké to asi bude... Jednou... Kdybych věděla, že to "jednou" bude tak brzy... 

Louží to vše začalo, louží to pomalu končilo. Nějak mi nejde psát o Tobě v minulém čase, vhání mi to slzy do očí. Celá ta léta s Tebou se nedají shrnout v jednom článku ani v jednom vyprávění. Časem si budeme vyprávět, jak sis jako mimino dělal bunkr pod dekou na křesle, jak ses rád vyhříval na sluníčku, jak jsi na chalupě utíkal k sousedům... A už napořád nám Tě bude připomínat Tvůj oblíbený snack... 
Až teď si všichni uvědomujeme, že jsi byl vždycky všude. Když teď vejdu do bytu, nevidím Tvůj pelech ani misky. Jen prázdná místa... Večer se mnou neusínáš, neslyším tvoje mlaskání ani převalování se... Je tu ticho... Ráno jsi mě vždycky vytáhl z postele. I když se mi sakra nechtělo... Teď mi nějak chybí důvod vstát. A už ani nemusím být vzhůru dlouho do noci, protože se mi nechtělo jít s Tebou ven. Teď mě napadá, že už tak často neuvídím hvězdy a měsíc... 
Pořád mám tendenci jít ráno opatrně kolem lednice, kde se ti během noci stávala poslední dobou jistá nehoda... Síla zvyku... Teď bolavá, časem možná úsměvná.

NIkdy nezapomenu na ten pocit, když jsem Tě držela v náručí... Do poslední minuty. Zabalený v dece, dokonale klidný... Jak jsi usínal, delší čekání si představit neumím... Jak jsi přestal dýchat... 

Je mi moc líto, že jsme se museli rozhodnout za Tebe, ale snad se máš teď dobře... 
Chybíš nám, pejsku.