Jak bych charakterizovala poslední měsíce? Jedno slovo úplně stačí. Katastrofa...
Zjistila jsem, že jsem asi feministka, páč nesnášim ta mužská stvoření... Umí jen ubližovat. Teda já osobně s nima jinou zkušenost nemám. Další věc, jsem obětí syndromu vyhoření... Nezajímají mě problémy pacientek, práce je mi tak nějak lhostejná, spíš si připadám jak robot, co automaticky plní pokyny. Navíc mezi personálem vládne jisté dusno, řekla bych, že se tam ani dýchat vlastně moc nedá. Pak má člověk pracovat s úsměvem na tváři, že jo... Přešlo mě období vzteku a nenávisti, teď jsem ve fázi kapitulace a lhostejnosti. Když se podívám do zrcadla, skoro vidim, jak se mi zvětšila hlava. Jsou v ní moje myšlenky a ony se, potvory, pořád množí... A nemůžu je dostat žádnou cestou ven. Tím, že se vykecám z těch blbostí tady, si stejně nepomůžu. Dál si budu během chůze z vlaku a na vlak v duchu povídat sama se sebou nebo s dalšíma fiktivníma osobama. Dál budu tu svoji zdánlivě neřešitelnou situaci probírat s jinými mozkovými buňkami a stejně se doberu k jedinému závěru. Tak jako vždy...
JAKÝ SI TO UDĚLÁŠ, TAKOVÝ TO MÁŠ
Ale jsem v tom fakt nevinně. Bohužel ne vždy se snaha cení. A ten zmetek, co si říká "štěstí", se mi úspěšně vyhýbá. No co, nemůžu mít taky všechno, že jo. Stačí, že mám ten novej peckovej hrneček! :)
No jo, člověku nezbyde nic jinýho, než se se svým osudem smířit. Já asi rezignovala moc brzy, možná je to jen tím stresem, ve kterým denně jsem. Třeba za pár let budu psát o kytičkách a motýlcích a voňavých loukách... Kdo ví...
Každopádně momentálně chci jediné. Zahrabat se někam daleko od civilizace, někam, kde svět patří zvířatům přírodě a lidi to respektují. Úplně to vidím... Písek, Afrika, západ slunce, vysoké skály, vyprahlá zem, stromy a jezera... Chtěla bych sedět na vrchu té skály a dívat se na tu krásu. Jen já a čistá příroda
P.S.: Nejsem paranoidní, ale to neznamená, že po mě nejdou...
(díky Peťul :) )