Dlouho jsem byla v pohodě. Natolik v pohodě, že mi začalo nedávno slzet oko, páč tak dlouho suchý ještě nebylo... :)
Dneska mám depku... Zase... Všichni odešli na zahradu, já jdu za chvíli do práce. Se mi fakt chce. Báby otravný, koho maj pořád zajímat jejich problémy. Strašně mě žere, že mojí babičce pomoct nemůžu. A o cizích 35 ženských se starat MUSIM. Je to spravedlivý? Nic není, všechno je špatně...
Nechápu to. Je hrozně jiná. Taková milejší, neznáme ji tak. Fakt divný. Musí se uzdravit, to její rejpání nám vlastně chybí. Uvidíme zítra...
Jakmile mě chytne paní depková, začne mi vadit všechno. Nejvíc vadim já sama sobě. Zas začínám myslet na věci, na který bych myslet vůbec neměla. Ale to nejde ovlivnit. A včera to bylo divný. Tak jsem se necítila snad nikdy. Srdce jsem cítila až v mozku, tepalo mi v konečcích prstů, kolem mě to všechno šumělo... A to jsem toho četla už hodně... No, možná to trochu přibarvuju, ale ve finále je to jedno. Jen mě to vyděsilo, páč takhle se cítit nesmim. Ne za těchto podmínek. Stejně to k ničemu nepovede...
Prostě krize
.
