Zapomenout není těžké, vzpomínání bolí,
není to nic pro nikoho, kdo se lásky bojí.
Použít a odhodit ji umí každý z nás,
není dobré zahrávat si, ukáže to čas.

Ubližuje, štípe, pálí, ukazuje špatný směr,
pak vše ztratíš znenadání, nemáš nic cos chtěl.
Přátelství je proto lepší, nežli láska tajemná,
v uších lidem rychle dozní každá píseň dojemná.

Jak bych charakterizovala poslední měsíce? Jedno slovo úplně stačí. Katastrofa...

Zjistila jsem, že jsem asi feministka, páč nesnášim ta mužská stvoření... Umí jen ubližovat. Teda já osobně s nima jinou zkušenost nemám. Další věc, jsem obětí syndromu vyhoření... Nezajímají mě problémy pacientek, práce je mi tak nějak lhostejná, spíš si připadám jak robot, co automaticky plní pokyny. Navíc

Nesmíš se otáčet za cestou klikatou,
sleduj jen v noci oblohu pihatou.
Nevzhlížej ke slunci, nenáviď duhu,
snaž se jen nevypsat svou černou tuhu.

Poslouchej dešťů smích, pozoruj strach,
nakonec z přání tvých zbyde jen prach.
Nesměj se, nevzlykej, zachovej klid,
brzy vše za sebou budeme mít...

Jizvy co hlásí mi ztracená

Zas mám jeden z těch svých depkařivých večerů... Třídenní migréna zakončená očima zalitýma slzama je přesně to, co jsem potřebovala. Po několika radostných dnech vždy přijde jeden takovej večer, kterej mi připomene, co mi chybí. Těch večerů bývá i víc... Pouštim si ty nejpomalejší písničky a dumám a schválně se užírám.
Momentálně mě to fakt baví...
Vlastně ani pořádně nevim, co bych sem

Týden zpátky mě probudily do deštivého dne dost nepříjemné zvuky... Chvíli jsem nehybně naslouchala, oči zavřené. Myslela jsem si, že chlapíci od technických plní svou práci a drandí si to po louce se sekačkou... Zas tak moc jsem se nemýlila...
Byli to pánové v montérkách, v rukách držely motorové pily a zabíjeli život kolem sebe.

Pamatujete, jak jsem vám popisovala výhled, který se