Týden zpátky mě probudily do deštivého dne dost nepříjemné zvuky... Chvíli jsem nehybně naslouchala, oči zavřené. Myslela jsem si, že chlapíci od technických plní svou práci a drandí si to po louce se sekačkou... Zas tak moc jsem se nemýlila...
Byli to pánové v montérkách, v rukách držely motorové pily a zabíjeli život kolem sebe.
Pamatujete, jak jsem vám popisovala výhled, který se mi naskýtá při pohledu z okna? Ty majestátné stromy mi už nikdy nebudou bránit ve výhledu na hřbitovní zeď. Nyní jsem nucená na ni koukat přímo...
Do pokoje mi vrazila mamina. "Viděla jsi to? Kácí u baráku všechny stromy!" Třásla se a já se zděsila. Opatrně jsem vykoukla z okna a v tu chvíli mnou projel pocit naprosté bezmoci. Jakobychom slyšely padající stromy plakat, křičet bolestí...
Oblékla jsem se, popadla psa a vyšla před dům. Ohromeně jsem zírala směrem ke hřbitovu. Nic... Nikde nic. Spadané listí a ořezané větve, kmeny stromů a hromady třísek... To bylo vše, co zbylo po krásném kousku přírody, kde jsme trávili dětství. Pes se hrnul k cestičce, která byla zablokovaná větvemi. Byl zvyklý po ní běhat a čmuchat k nízkým trsům trávy podél k ní. Nechápavě se na mě podíval. Čekal, že ho vyzvu, aby si našel jiný způsob, jak se na cestu dostat. Ale já to neudělala... Místo toho jsem pořád civěla na tu spoušť.
Z nebe spadla první kapka. Vzhlédla jsem k zamračené obloze. Co na tom, že okolo mě chodili lidé... Ani oni se neubránili smutnému pohledu. Začala jsem vzpomínat, myslela na dětsví. Les za naším domem kdysi zmizel pod nově vystavěnými rodinnými domky. Pískoviště, kde jsem byla víc než doma, se postupně ztratilo pod nově rašící trávou. A nyní mi před očima umírá další oblíbené místo.
Slza, co se mi nenápadně prodrala ven z oka, pomalu stékala po tváři. A za ní další...
Nevím, jak dlouho jsem tam stála a nenávistnými pohledy probodávala ty "nájemné vrahy v montérkách". Déšť sílil a tak jsem čapla hafíka a šla domů... Tam jsem oznámila, že odmítám večer jít s nim ven, ať si ho vyvenčí kdo chce... Opravdu mě bolel pohled na tu prázdnotu. Stále si nemůžu zvyknout na obrázek, který chtě nechtě musim denně vídat.
Hafíka budu venčit na parkovišti mezi uspěchanými davy nakupujících lidí. Děcka budou hrát fotbal mezi auty nebo se scházet na pochybných místech... Co jim asi zbyde jiného, když jediné místo, kde si mohly hrát, nahradí supermarket...
Déšť, který ten den chladil zem, jistě hojil čerstvé rány. Příroda oplakávala ztrátu, kterou, doufám, dřív nebo později nějak oplatí...
