A je to tu zas...

Zas mám jeden z těch svých depkařivých večerů... Třídenní migréna zakončená očima zalitýma slzama je přesně to, co jsem potřebovala. Po několika radostných dnech vždy přijde jeden takovej večer, kterej mi připomene, co mi chybí. Těch večerů bývá i víc... Pouštim si ty nejpomalejší písničky a dumám a schválně se užírám.
Momentálně mě to fakt baví...
Vlastně ani pořádně nevim, co bych sem měla psát. Snad jen...

Chtěla bych se teď toulat venku. Je tma, je zima. Hrozná zima a možná i prší. Zastavila bych se uprostřed cesty a zaklonila bych hlavu. Tak jak to často dělávám... Nechám kapičky deště, aby smáčely můj obličej. Mísí se se slzami volně stékajícími po tváři. V duchu si budu zase povídat s taťkou, opět povedu fiktivní rozhovory. Odpovědi můžu jen tušit. Třeba se mi jich dostane ve snech dnes v noci...

Jenže ven nemůžu. Takže tu sedím, tupě zírám do monitoru, občas něco vyťukám do klávesnice...

Je mi líp, když mám možnost ventilovat svoje pocity takhle... Prostřednictvím písmenek. Pokud totiž pustim problémy ven pomocí slov, málokdo je ochotný a hlavně schopný naslouchat. Nechci radu, chci jen, aby dotyčný poslouchal a chápal, co říkám. Bohužel ovšem drtivá většina lidí začne hovořit úplně o něčem jiném nebo se zvedne k odchodu.

Mám v sobě hodně myšlenek. Perou se mezi sebou... Právě mi zpívá Glen, moje srdcová záležitost... Prohlížím si své ruce a přemýšlím nad slovy té písničky. I když mám kolem sebe lidi, kteří pro mě znamenají vše, cítím se sama... Normálně mi je samotné dobře, nikdo mi nic nevyčítá, nikdo mě do ničeho nenutí... Teď se chci ale schovat do něčí náruče, zalézt někam do rohu, schoulit se pod peřinu a spát sto let.

Už to tak bývá, mami... Něco si vysníme, někdy se nám sen splní. Na chvilinku máme pocit, že svět je naprosto bezva. Těšíme se z barev podzimu, usmíváme se do zapadajícího slunce, jen tak pohladíme pohledem poslední vzkazy léta... Najednou se ale obloha zatáhne. Barvy zešednou, slunce se schová za ta temná oblaka a vy si uvědomíte, že hladit už dávno není co. Má pak cenu těšit se na další a další dny s vědomím toho, že ten váš sen se pomaličku rozplývá? Že jednou zmizí úplně? Záleží na každém z nás, zda tomu chce jen mlčky přihlížet nebo ty černé mraky rozežene novou nadějí...
Víš, o čem tu píšu, že...