Stojím opřená o zábradlí, očima sleduju kámen, který jsem poslala do louže dva metry ode mě a hlavou se mi honí asi milion myšlenek. Všechny končí u Tebe. Z rozjímání mě vytrhne zvuk příchozí SMS.
Sluší Ti to.
Srdce mi div nevyskočí z hrudníku. S napětím pozoruju přijíždějící auto. To zastaví, ale řidič zůstává sedět. Nespouští ze mě oči. Netuším, jak dlouho se na sebe díváme.

Zima definitivně převzala žezlo a na důkaz své moci pokryla zemi studenou bílou pokrývkou. Jakoby chtěla smazat poslední stopy podzimních vzkazů.

Den začal jako každý jiný. "Fuj, ty mrcho jedna chlupatá, slez dolů!", otráveně se protáhl a otřel obličej umytý jazykem jeho psího miláčka. Ten ihned seskočil z postele a hrnul se ke dveřím. Nadšeně přitom mlátil ocasem do všech stran

Fakta nebo fikce...?

Léto, teplo, slunce... A jeden spontánní a naprosto dokonalý nápad. Výlet na jeho tajné místo kdesi za městem.

Umí skvěle řídit, baví mě sledovat výraz v jeho tváři, když očima propaluje cestu před námi. Ruce, které suverénně určují směr jízdy.
Je těžké odolat

Potřebovala víc. Daleko víc než jen slova. Chtěla naplno prožívat to, o čem mluvili a snili. Každou noc ji navštěvoval, stále dokola. Nemohla se ani na minutu zbavit myšlenky na něj. A ani to nechtěla.
Fotku ukrytou pod polštářem každý večer pohladila prsty, občas se lehce dotkla jeho úst svými. Kéž by jí polibek opětoval.

Nic na světě si nepřála víc.

Jen se ho dotknout, cítit

Odbíjí půlnoc. V podzimním tichu se údery kostelních zvonů podobají smutné melodii oznamující konec dalšího dne. Kolik takových nocí mám ještě před sebou? Do pokoje mi vrhá světlo pár pouličních lamp. Sedím nehnutě na posteli, oči zavřené a soustředím se na svůj dech. Je tak uklidňující... Má hruď stoupá a klesá v pravidelném rytmu. Vnímám tyto pohyby jako tanec, půlnoční sólo dýchacích svalů...
Přes