Potřebovala víc. Daleko víc než jen slova. Chtěla naplno prožívat to, o čem mluvili a snili. Každou noc ji navštěvoval, stále dokola. Nemohla se ani na minutu zbavit myšlenky na něj. A ani to nechtěla.
Fotku ukrytou pod polštářem každý večer pohladila prsty, občas se lehce dotkla jeho úst svými. Kéž by jí polibek opětoval.
Nic na světě si nepřála víc.
Jen se ho dotknout, cítit jeho ruce na své tváři... Cítit jeho parfém... Vidět úsměv, který by patřil jen jí. Oči, ve kterých by se zrcadlil její obličej.
Touha je zázrak, kámo, zázrak...
A ona na zázraky věřila...
