Jsi to Ty?

Odbíjí půlnoc. V podzimním tichu se údery kostelních zvonů podobají smutné melodii oznamující konec dalšího dne. Kolik takových nocí mám ještě před sebou? Do pokoje mi vrhá světlo pár pouličních lamp. Sedím nehnutě na posteli, oči zavřené a soustředím se na svůj dech. Je tak uklidňující... Má hruď stoupá a klesá v pravidelném rytmu. Vnímám tyto pohyby jako tanec, půlnoční sólo dýchacích svalů...
Přes tvář mi občas přejede prudké světlo projíždějících aut. Jedno z nich by mohlo patřit klidně Tobě. Při této myšlence se lehce pousměji a kdesi uvnitř cítím příjemné zašimrání. Aniž bych si to uvědomila, nesoustředím se na dech, mou mysl již plně zaměstnává fantazie. Položím se a slastně se protáhnu. Tuším, že to bude dlouhá noc...

Takže...

Mám ráda překvapení. Stejně jako spontánní nápady. Ty to víš, proto teď sedíš v jednom z těch světla vrhajícím autě a bezmyšlenkovitě se řítíš dálnicí. Netuším, že Tvá cesta skončí právě tady, u mě doma. Zrovna jsem opustila koupelnu a jen v županu přebíhám do pokoje. V tom ticho přeruší cinknutí telefonu. Zpráva od Tebe mi spolehlivě vykouzlí na tváři úsměv. Ani teď tomu není jinak. Ptáš se, jestli už nespím... Píšeš, že prý ležíš v posteli a nemůžeš usnout. Že na mě myslíš. Odpovídám Ti v podobném duchu, i já dnes cítím touhu být s Tebou daleko intenzivněji než kdy jindy.
Po chvilce dopisování zastaví před domem auto. Motor běží, ale nevšímám si toho. Koho by taky napadlo, že v tom autě sedíš Ty. Motor utichl a v ten moment mi telefon začal vytrvale vyzvánět. Voláš? Proč? Nikdy mi přece nevoláš... Potvrdím hovor a do uší se mi ihned vpije příjemný tón Tvého hlasu. "Ahoj broučku, teda povim Ti, venku je pěkná zima. Nevim, jak dlouho ještě vydržim jen tak sedět a dívat se Ti do oken. Co kdybys mi šla otevřít?" Cvak. Telefon ohluchnul a já jen zmateně tikám očima z ulice na display. Dveře jednoho vozu se pomalu otevřely, Nikdo nevystoupil, ale jsem si jistá, že jsi to Ty...
Snažím se uklidnit, jsem najednou nervózní jak tenkrát u maturit... A že to mi bylo tenkrát hodně špatně. Obleču se do podstatně teplejších svršků než je župan a se staženým hrdlem mířím k domovním dveřím. Stále sedíš, přicházím tedy blíž k autu, Ty už pohotově otevíráš dveře spolujezdce. Sedám si vedle Tebe, beze slova na sebe hledíme. Teď, přesně teď bych chtěla zastavit čas. Stále nemluvíme, jen vnímáme přítomnost toho druhého. "Zdáš se mi?", zeptám se. Odpovědí mi je pohlazení po tváři. Přivřu oči a snažím se vrýt si každý milimetr tohoto pohybu do paměti. Nádherně voníš. Po několika zdánlivě nekonečných minutách se konečně políbíme. Jen letmo, zkoušíš, co Ti dovolím? I já mám strach. "Budeme sedět celou noc tady? Nechceš se jít trochu ohřát?" Se zatajeným dechem sleduji Tvé rty. Usmíváš se, lehce kývneš a to mi jako odpověď stačí...

Z poklidného snění mě náhle přeruší protivný zvuk příchozí SMSky...

Ahoj broucku, copak delas? Ja se snazim usnout, ale nejak se mi nedari... Myslim na Tebe...

Věděla jsem, že tahle noc bude dlouhá...