Stojím opřená o zábradlí, očima sleduju kámen, který jsem poslala do louže dva metry ode mě a hlavou se mi honí asi milion myšlenek. Všechny končí u Tebe. Z rozjímání mě vytrhne zvuk příchozí SMS.
Sluší Ti to.
Srdce mi div nevyskočí z hrudníku. S napětím pozoruju přijíždějící auto. To zastaví, ale řidič zůstává sedět. Nespouští ze mě oči. Netuším, jak dlouho se na sebe díváme. Připadá mi to jako věčnost... Najednou sebou prudce trhneš a otevřeš dveře.
Mám sto chutí se k Tobě rozběhnout, ale nohy mě nechtějí poslechnout. Pomalu se ke mě blížíš, usmíváš se.
"Ahoj." Tvůj hlas se mi vrývá hluboko pod kůži, musím přivřít oči a chytit se pevněji, jak se mi zamotala hlava...
"No ahoj, myslela jsem, že z toho auta už nevylezeš... Jo a děkuju."
"Promiň, nějak to nešlo. A nemáš zač."
Tentokrát Tvoje tvář zůstane úplně vážná. Zvedneš ruku a opatrně mi z obličeje odhrneš pramínek vlasů. V ten moment, kdy se Tvoje prsty dotkly mé tváře, jakoby mnou projel blesk, na rukou mi naskočila husí kůže. Samozřejmě sis toho všimnul.
"Je Ti zima? Dneska je docela chladno, nepůjdem si někam sednout?"
"Tohle není zimou... Ale dobře, sednout si jít můžeme."
Jsme v nedaleké restauraci, popíjíme džus a povídáme si. Připadá mi, že se známe celý život. Oba se zdárně vyhýbáme tématu, které nás poslední měsíce trápí. Vím, že i kvůli tomu jsi teď tady, ale nechci kazit tuhle krásnou chvíli. Ani Ty ne.
Nemůžu z Tebe spustit oči, hltám každé Tvoje slovo, pohyb, gesto. Tohle všechno tak dokonale znám... Už vím, že Tě nemůžu nechat jen tak jít.
"Na co myslíš?" , zeptáš se. Mlčím a jen Tě pohladím po hřbetu ruky. Nejdřív chceš ucuknout, ale nakonec ruku necháš klidně ležet na stole.
"Půjdeme už?" , zvedám se a mířím k baru platit.
Procházíme se městem, začíná se stmívat. Na obzoru se objevují červánky a mezi větvemi stromů vidím zapadající slunce. Najednou se zastavíš a chytneš mě za rukáv mikiny. Přitáhneš mě k sobě, lehce políbíš na špičku nosu a zády mě opřeš o zeď jednoho starého domu.
"Konečně" , vydechnu a obejmu Tě. Začneme se líbat a svět se najednou přestal točit. Nevím jak, ale najednou jsme uvnitř toho polorozpadlého domu, obklopuje nás tma a ticho... Na chvíli se vzdálíš a já se rozhlížím po tmavé místnosti. Zrak mi spočine na starých kamenných schodech, mimoděk se usměju. To už ale stojíš za mnou, šimráš mě nosem na krku až mě z toho mrazí...
"Ty schody... Asi znamení, co?"
"Chceš?"
Jen tiše přikývnu. To už mě ale pokládáš na deku...
"Tys to věděl? Normálně jsi to plánoval..." , překvapeně se usmívám. Umlčíš mě dalším polibkem a řekneš jen: "Já ne, to asi ti dva naši andělé..."
