Vzpomínka

Fakta nebo fikce...?

Léto, teplo, slunce... A jeden spontánní a naprosto dokonalý nápad. Výlet na jeho tajné místo kdesi za městem.

Umí skvěle řídit, baví mě sledovat výraz v jeho tváři, když očima propaluje cestu před námi. Ruce, které suverénně určují směr jízdy.
Je těžké odolat a tak ho letmo políbím na tvář. Usměje se a na moment mě jednou rukou k sobě přivine.
Odbočí k benzině a po malé přestávce pokračujeme vesele na ono tajné místo. V dálce se najednou začne rýsovat strmá skála s jakousi zříceninou na vrcholku. Jsme na místě. Dál pokračujeme pěšky. Obklopuje nás naprosté ticho, které občas ruší ptačí cvrlikání. Schody, které vedou na horu, ve mě moc důvěry rozhodně nebudí. Nicméně statečně vyrazím kupředu, můj drahý mi je v patách. Je nám oběma skvěle, bavíme se, laškujeme. Představujeme si, jak z jezírka po pravé straně vykouzlíme dokonalé lázně, brána vjezdu do tehdejšího hradu představuje vstup do ráje. Do našeho ráje.

Je to opravdu magické místo... Přímo andělské...

Proplouváme mezi ruinami, balancujeme na úzkých cestičkách lemující samý okraj skály. Najednou se před námi otevře volné prostranství. Louka posetá spoustou drobných barevných kvítků. Sedneme si do trávy. Vypráví, jak jsou tu nádherné západy slunce. A bouřky. Miluje bouřky stejně jako já.
Cestou zpět se na jednom odpočívadle zastavíme. Vítr je tu silnější než tam dole. Nastavím mu tvář, opřu se o zábradlí a zavřu oči. Pod námi se krčí pár domečků a samá pole. On stojí za mnou a objímá mě. Bere mě za ruce a pomalu je zvedá. Tahle scéna je jak vystřižená z Titanicu, pomyslím si... Jack a Rose... Celou dobu mlčíme, vnímáme jeden druhého. V tu chvíli jsem šťastná. Opravdu šťastná. Nedokážu ten pocit popsat. Prostě jsem jen já a on. Milion světelných let od všech a od všeho.

Naše láska zůstala kdesi v troskách tajemného hradu...