Odbíjí půlnoc. V podzimním tichu se údery kostelních zvonů podobají smutné melodii oznamující konec dalšího dne. Kolik takových nocí mám ještě před sebou? Do pokoje mi vrhá světlo pár pouličních lamp. Sedím nehnutě na posteli, oči zavřené a soustředím se na svůj dech. Je tak uklidňující... Má hruď stoupá a klesá v pravidelném rytmu. Vnímám tyto pohyby jako tanec, půlnoční sólo dýchacích svalů...
Přes

Jsou tři hodiny ráno. Všichni spí. I ty asi spíš, protože tě nikde nevidím. Nebo se možná bavíš. Určitě se bavíš líp než když jsi se mnou. Jak to teď asi bude dál, hm?

Začalo to úplně nevinně, náhodou. Pamatuješ na první kontakt? V tu chvíli jsem netušila, co mě čeká, do čeho se pouštim. Teď se mi dost uvolnilo lano a já padám. Dno nevidím. Tuším, kde je, vlastně to vím, ale čeká mě k němu

Posledních pár dní jen pršelo. Pršelo ráno, když se probudila a s deštěm také usínala. Sledovala kapky, jak se rozprskávají na okenních tabulkách. Měla při tom v obličeji zvláštní výraz. Byl zkoumavý, zračil se v něm respekt a údiv. Přála si být vílou a tančit mezi těmi kapičkami. Prsty se dotýkala míst, kde právě ukončily cestu z nebe. Dokázala tak stát dlouhé minuty, někdy i hodiny...

"Jdu

Týden zpátky mě probudily do deštivého dne dost nepříjemné zvuky... Chvíli jsem nehybně naslouchala, oči zavřené. Myslela jsem si, že chlapíci od technických plní svou práci a drandí si to po louce se sekačkou... Zas tak moc jsem se nemýlila...
Byli to pánové v montérkách, v rukách držely motorové pily a zabíjeli život kolem sebe.

Pamatujete, jak jsem vám popisovala výhled, který se

Miluju svoji práci. Za rok své praxe jsem byla svědkem tolika událostí, že bych o nich mohla napsat sakra tlustou knížku...

"Holky, kde má tahle pani svoje mýdlo? Má vůbec nějaký? Bože, že by jí třeba rodina přivezla čistej ručník konečně?!"
"Heeej, dejete nahlas to rádio, to je hustá písnička!"
"Moni, hoď po mě zelenou podložku, plís... Ježiši kriste, zvedne