Nebojím se, jen mám strach

Posledních pár dní jen pršelo. Pršelo ráno, když se probudila a s deštěm také usínala. Sledovala kapky, jak se rozprskávají na okenních tabulkách. Měla při tom v obličeji zvláštní výraz. Byl zkoumavý, zračil se v něm respekt a údiv. Přála si být vílou a tančit mezi těmi kapičkami. Prsty se dotýkala míst, kde právě ukončily cestu z nebe. Dokázala tak stát dlouhé minuty, někdy i hodiny...

"Jdu na chvíli ven, hned se vrátím, ale s večeří na mě nečekejte!", houkla směrem do obýváku a hledala klíče od bytu. "Kam se chystáš v tomhle počasí? Zbláznila ses?! Zas budeš skuhrat, že jsi nastydlá...", ozvalo se vzápětí. "Neměj strach, hned jsem zpět". Zabouchla hlasitě dveře, seběhla pár schodů a za pár vteřin již nasávala tu známou vůni vlhkého zimního vzduchu.
Venku se již stmívalo, obloha byla těžká a šedivá. Zdála se být nebezpečně nízko. Ulice města byly až děsivě prázdné a studené. Tak to měla ráda. Byla sama jen se svými myšlenkami. Kráčela tiše s hlavou svěšenou a sledovala boty, jak si razí cestu mezi kalužemi a potůčky vody u kraje chodníku.
Opět se jí vybavily vzpomínky na dětství. Na jednu osobu, kterou před lety ztratila. Osud to tak chtěl a ona jej za to nenáviděla. Ale čas bohužel nejde vrátit zpět... V duchu si s tím člověkem povídala často. Snad i častěji než s živými lidmi. Ptala se ho, svěřovala se mu a plakala na pomyslném rameni. Tolik jí chyběl. Někdy měla pocit, že je u ní...
Pomalu se procházela parkem. Cestu, po které šla, lemovaly starodávné lampy. Svítila tak každá druhá. Slabým žlutým světlem. Znala ten park stejně jako svůj vlastní pokoj. Chodila si sem číst, kreslit, relaxovat. Znala každý strom, každý kamínek. Nebála se.
Uprostřed toho parku se zastavila a zaklonila hlavu. Nechala dešťové kapky, aby jí stékaly po tváři. Oči měla zavřené a ruce hluboko v kapsách. Začal se zvedat studený vítr a to jí donutilo jít dál. Najednou začala mít pocit, že už není sama.
Byla si téměř jistá, že za ní stojí nějaká osoba. V hlavě jí začalo hučet a třásla se po celém těle. Ne zimou, tenhle stav znala. Takhle se cítila, když si usilovně přála být s tátou. Jenže to bývala v bezpečí svého pokoje. Nemohla polknout a nohy jí přestávaly poslouchat. Věděla, že když se otočí, uvidí ho. Něco jí ale nutilo jít vpřed. Jako v transu s očima upřenýma před sebe pokračovala, vítr a jeho v zádech. Neodvažovala se myslet. Chtěla mu říct, ať odejde, že má strach. Ale bála se, že jakoukoli myšlenkou na něj ho přivolá ještě blíž. Tolikrát si přála, aby ho ještě někdy viděla. Aby se ho mohla dotknout... Teď byl tady. Srdce cítila až v krku.
"Tati, proč mi tohle děláš?! " Vykřikla náhle a pískot v jejích uších ještě zesílil. Stejně jako ten vítr. Slyšela jeho hlas, ale nerozuměla slovům. Nedokázala poslouchat. Jen si zoufale přála, ať to skončí.
A najednou bylo ticho. Svět kolem se proměnil a ona stála na louce plné květin. Stála čelem k člověku, který jí tak náhle opustil. Tvář měl zastřenou jakousi podivnou mlhou, přesto ho poznala. Vydechla údivem, ale už se nebála. Naopak, cítila se tak bezpečně, jako ještě nikdy. "Tady teď žiješ?", zeptala se. Jen tiše přikývl. "A nechceš se vrátit zpátky k nám?" Zavrtěl hlavou a aniž by otevřel ústa, řekl: "Jsem stále u vás a vždy tomu tak bude. Neměj strach, moje malá. Pohlídám si vás. Ale teď se musíš vrátit!". Opět začaly ty nesnesitelné bolesti hlavy. Tisíce jehliček probodávaly její mozek a oči se zalévaly černou tmou. Vztáhla zděšeně ruce, cítila, jak padá a její bezvládné tělo se ztrácí v té zvláštní mlze.

Znovu otevřela oči a nad sebou viděla černé nebe. Stále pršelo, ale tak měkce... Vítr ustal a nyní jí jen lehký vánek čechral vlasy. Zhluboka se nadechla a do té tmy klidně zašeptala "Mám tě ráda, tati..."