Jsou tři hodiny ráno. Všichni spí. I ty asi spíš, protože tě nikde nevidím. Nebo se možná bavíš. Určitě se bavíš líp než když jsi se mnou. Jak to teď asi bude dál, hm?
Začalo to úplně nevinně, náhodou. Pamatuješ na první kontakt? V tu chvíli jsem netušila, co mě čeká, do čeho se pouštim. Teď se mi dost uvolnilo lano a já padám. Dno nevidím. Tuším, kde je, vlastně to vím, ale čeká mě k němu ještě dlouhá cesta. Dopadnu, až se zbavím myšlenek.. Myšlenek na tebe. Opravdu to bude dlouhá cesta.
Kolik dní, tedy spíš měsíců, ulynulo od prvního slova? Není to tak moc, abych mohla říct, že tě znám. Ale není to ani tak málo, abys mi byl lhostejný.
Jsi hrozně citlivý člověk, umíš a chceš pomáhat. Vím to. Vím, jak bys mi mohl pomoci. Možná to víš i ty a třeba se taky bojíš to vědět. Nebo nechceš. Oběma nám je jasné, že někdy prostě slova nestačí. Takže mi pomoci nemůžeš.
Nevím, na co myslíš, když jsi se mnou. Nevím, jak moc rád jsi se mnou. A ani nevím, jestli se mnou chceš být i jinak. Asi nechceš. Nikdo nechce.
Myšlenky na tebe jsou tak vtíravé, ale odehnat je nechci. Ráda o tobě přemýšlím. Někdy to za mě dělají sny. Sny jsou fajn, sice v nich nikdy nejsem to, co bych chtěla, ale i tak.
Jsi otevřený, upřímný a chytrý člověk. Imponuješ mi a chci tě mít. Ne, chci, abys ty měl mě.
Čtvrt na čtyři. Čas běží tak pomalu... Copak asi děláš? Vždycky jsem chtěla umět číst myšlenky. Nerada tápu, nechci naivně doufat. Nechci dostat další facku. Ale tomu nezabráním. Teď už je na to moc pozdě. Nechala jsem to zajít moc daleko. Možná mi nevěříš, nedivím se. Bojíš se toho? Já ne. Protože nedoufám, nejsem naivní.
Sakra, všechno se to ve mě mele. Tohle se vůbec nemá dít, myslela jsem, že už se mi to nestane. Jistěže doufám, vím, že bych se měla smířit s realitou, ale když to tak strašně nejde... Ty jsi zobrazení mých představ. Pro tebe má smysl dýchat.
Ty víš, co ti chci říct. Víš, že se bojim ti to říct...
Tak sladké sny