Zatracenej život

Miluju svoji práci. Za rok své praxe jsem byla svědkem tolika událostí, že bych o nich mohla napsat sakra tlustou knížku...

"Holky, kde má tahle pani svoje mýdlo? Má vůbec nějaký? Bože, že by jí třeba rodina přivezla čistej ručník konečně?!"
"Heeej, dejete nahlas to rádio, to je hustá písnička!"
"Moni, hoď po mě zelenou podložku, plís... Ježiši kriste, zvedne někdo ten telefon?"
"Jako dámy, helejte se... Ta pani je nějaká divná... Slyšíte, jak chrčí?"

Ta chrčící dotyčná byla asi 80letá, děsně hubená stařenka s obrovským bříškem. S bříškem vyplněným nádorem.

Já ji to ráno myla...

"Alí, pomůžeš mi ji otočit na bok? Ještě záda a je hotová..." Alice naklusala, otočily jsme ji a já s úsměvem na rtech pokračovala. Najednou paní začala zvracet. "Šmarjá, a teď abych začala znova... Ach joo..." Otřela jsem jí obličej, došla pro mentolku a čisté prádlo.

To, co se dělo dál, mi splývá v jednu rudou šmouhu... Zvracela krev. Tak mohutně, že za chvíli všude okolo lůžka byly kaluže krve.. Na podlaze, na zdech, na topení. Já stála u skříně a sledovala to hemžení. Přiběhl doktor a zavelel, že paní pojede na endo sálek. Kdosi ji odvezl a my se opět vrátily ke své práci. Asi za půl hodiny nám tu ženu vrátili zpět na oddělení. Mrtvou...
Snažili se té ubohé ženě nacpat hadici do krku, aby zjistili, z čeho začala krvácet. Všem bylo jasné, že ji nezachrání... Přesto ji v posledních chvílích trápili...

Moje první mrtvola... Před chvílí žila... Mluvila jsem k ní... Dívala se na mě... Teď ležela nahá na sesterně a nedýchala.
Byla jsem tam s ní sama. Seděla jsem u stolu, psala na velkou náplast její jméno, datum, čas a místo úmrtí. Tu náplast pak nalepíme na stehno. Ještě vyplnit lísteček, který připevníme na palec u nohy.. Jako ve filmu...

Zadívala jsem se na to tělo. Bylo mi tak divně... Strašně zvláštní, nepopsatelný pocit. Čekala jsem, že se jí nadzvedne hrudník. Jednu chvíli se mi i zdálo, že opravdu dýchá. Sugesce... Zvedla jsem se a přešla k ní. Zadívala jsem se na obličej... Na oči. Měla je zavřené. V dálce jsem slyšela cinkat příbory. Snídaně. Vypadala... Já nevim... Špičatý nos, bledá... Vlastně spíš šedivá. A to bříško...

Znáte ty scény z hororů... Ticho, hlavní hrdina a mrtvola... On se blíží k ní... Dramatická hudba, která stále zesiluje... Hrdina se naklání nad zohavené tělo, záběr na obličej... Pomalu se kamera blíží k očím a ty se najednou otevřou...

Tak jsem se cítila já. Tušila jsem, že každou chvílí ta paní otevře oči a podívá se na mě. Chytla jsem ji za ruku. Byla tak studená... Nevim, jak dlouho jsem tam u ní byla a hladila jí.

Ve škole nám učitelka říkala, že aby mohla duše v klidu odejít tam nahoru, bylo dřív zvykem otevřít okno a nechat ji v naprostém tichu opustit tělo....

Tak jsem beze slova okno otevřela a v duchu se rozloučila. Víc pro ni asi nikdo udělat nemohl...