Zima definitivně převzala žezlo a na důkaz své moci pokryla zemi studenou bílou pokrývkou. Jakoby chtěla smazat poslední stopy podzimních vzkazů.

Den začal jako každý jiný. "Fuj, ty mrcho jedna chlupatá, slez dolů!", otráveně se protáhl a otřel obličej umytý jazykem jeho psího miláčka. Ten ihned seskočil z postele a hrnul se ke dveřím. Nadšeně přitom mlátil ocasem do všech stran

Fakta nebo fikce...?

Léto, teplo, slunce... A jeden spontánní a naprosto dokonalý nápad. Výlet na jeho tajné místo kdesi za městem.

Umí skvěle řídit, baví mě sledovat výraz v jeho tváři, když očima propaluje cestu před námi. Ruce, které suverénně určují směr jízdy.
Je těžké odolat

Potřebovala víc. Daleko víc než jen slova. Chtěla naplno prožívat to, o čem mluvili a snili. Každou noc ji navštěvoval, stále dokola. Nemohla se ani na minutu zbavit myšlenky na něj. A ani to nechtěla.
Fotku ukrytou pod polštářem každý večer pohladila prsty, občas se lehce dotkla jeho úst svými. Kéž by jí polibek opětoval.

Nic na světě si nepřála víc.

Jen se ho dotknout, cítit

Myslím si, že už by to stačilo. Nejsem kus hadru a nikdo tak se mnou zacházet nebude. Ani Ty a ani ona.

Čas plyne dál bez ohledu na to, jak mizerně mi je. Na můj vkus to ale trvá dost dlouho. Nervy mám v háji, přestávám se ovládat a ztrácím nad sebou kontrolu. Jsem nervní, nepříjemná, hádavá... Ale ruku na srdce, mám na to tak trochu právo.
Vtip je v tom, že si za to opět můžu sama...

Chybíš mi... Chybíš mi tak, jak jen může člověk člověku chybět.
Tak, jak chybí matce smích vlastního dítěte... Stejně jako malíři chybí paleta plná barev, inspirace, štětec...

Je mi smutno... Je mi smutno už tak dlouho.
Jako když po náročném dni přijdeš domů a nikdo Tě nečeká... Jako když procházíš parkem a vidíš dvojice, jak se k sobě tisknou...

Toužím po objetí...