A doufám, že už poslední...

Přísahala jsem si, že u sem nic ze svého života psát nebudu. Ale momentálně mám náladu ventilovat události dnů minulých, takže se sama sobě omlouvám :)

Nedávno jsem se zmínila, že se můj milý řidič opět ozval. Po další měsíční pauze se ozval znovu a světe div se, dokonce i přijel! A aby těch překvapení nebylo málo, zůstal přes noc... Ano, seznámil se

Proto Ti píšu tento dopis. Nikdy si ho nepřečteš, ale to nevadí. Bude mi Tě připomínat.

Je to už více než rok. Třetího května. Osm hodin ráno, neděle. Jedu domů po noční, unavená, oči jak vietnamec, rozcuchaná... Bylo to podruhé, co jsme se viděli a ty sis pamatoval, že jsem posledně chtěla zastavit u hřbitova. Sedla jsem si hned za Tebe. Zeptal ses, jestli spěchám, že bys potřeboval tankovat.

Chybíš mi...

Myslím si, že už by to stačilo. Nejsem kus hadru a nikdo tak se mnou zacházet nebude. Ani Ty a ani ona.

Čas plyne dál bez ohledu na to, jak mizerně mi je. Na můj vkus to ale trvá dost dlouho. Nervy mám v háji, přestávám se ovládat a ztrácím nad sebou kontrolu. Jsem nervní, nepříjemná, hádavá... Ale ruku na srdce, mám na to tak trochu právo.
Vtip je v tom, že si za to opět můžu sama...

Chybíš mi... Chybíš mi tak, jak jen může člověk člověku chybět.
Tak, jak chybí matce smích vlastního dítěte... Stejně jako malíři chybí paleta plná barev, inspirace, štětec...

Je mi smutno... Je mi smutno už tak dlouho.
Jako když po náročném dni přijdeš domů a nikdo Tě nečeká... Jako když procházíš parkem a vidíš dvojice, jak se k sobě tisknou...

Toužím po objetí...