Potřebovala víc. Daleko víc než jen slova. Chtěla naplno prožívat to, o čem mluvili a snili. Každou noc ji navštěvoval, stále dokola. Nemohla se ani na minutu zbavit myšlenky na něj. A ani to nechtěla.
Fotku ukrytou pod polštářem každý večer pohladila prsty, občas se lehce dotkla jeho úst svými. Kéž by jí polibek opětoval.

Nic na světě si nepřála víc.

Jen se ho dotknout, cítit

Myslím si, že už by to stačilo. Nejsem kus hadru a nikdo tak se mnou zacházet nebude. Ani Ty a ani ona.

Čas plyne dál bez ohledu na to, jak mizerně mi je. Na můj vkus to ale trvá dost dlouho. Nervy mám v háji, přestávám se ovládat a ztrácím nad sebou kontrolu. Jsem nervní, nepříjemná, hádavá... Ale ruku na srdce, mám na to tak trochu právo.
Vtip je v tom, že si za to opět můžu sama...

Chybíš mi... Chybíš mi tak, jak jen může člověk člověku chybět.
Tak, jak chybí matce smích vlastního dítěte... Stejně jako malíři chybí paleta plná barev, inspirace, štětec...

Je mi smutno... Je mi smutno už tak dlouho.
Jako když po náročném dni přijdeš domů a nikdo Tě nečeká... Jako když procházíš parkem a vidíš dvojice, jak se k sobě tisknou...

Toužím po objetí...

Přišel k nám pan pošťáček,
donesl mi letáček.
Píše se v něm "Levně k mání",
nutí mě to k pousmání...

Na ta místa pospíchám,
seč mi síly stačí.
Hrůzou ani nedýchám,
všichni se tu mračí.

Nabízí tu všeho mraky,
i ceny jsou se slevou...
Tohle já chci,

Odbíjí půlnoc. V podzimním tichu se údery kostelních zvonů podobají smutné melodii oznamující konec dalšího dne. Kolik takových nocí mám ještě před sebou? Do pokoje mi vrhá světlo pár pouličních lamp. Sedím nehnutě na posteli, oči zavřené a soustředím se na svůj dech. Je tak uklidňující... Má hruď stoupá a klesá v pravidelném rytmu. Vnímám tyto pohyby jako tanec, půlnoční sólo dýchacích svalů...
Přes