Nebe černé měsíc zdobí, kolem bílých teček pár,
pro toho, kdo jen se zlobí, pro toho, kdo jen se smál.
Až svá víčka v noci zavřeš a až budeš usínat,
pamatuj si, kde mě najdeš, kam se máš jít podívat.

Hvězdy tiše hlídají cesty noční krásky,
písničku jí zpívají bez jediné hlásky.
Dej mi ruku, půjdem za ní, cesta dlouhá čeká nás,
vede k domu

Posledních pár dní jen pršelo. Pršelo ráno, když se probudila a s deštěm také usínala. Sledovala kapky, jak se rozprskávají na okenních tabulkách. Měla při tom v obličeji zvláštní výraz. Byl zkoumavý, zračil se v něm respekt a údiv. Přála si být vílou a tančit mezi těmi kapičkami. Prsty se dotýkala míst, kde právě ukončily cestu z nebe. Dokázala tak stát dlouhé minuty, někdy i hodiny...

"Jdu

Zapomenout není těžké, vzpomínání bolí,
není to nic pro nikoho, kdo se lásky bojí.
Použít a odhodit ji umí každý z nás,
není dobré zahrávat si, ukáže to čas.

Ubližuje, štípe, pálí, ukazuje špatný směr,
pak vše ztratíš znenadání, nemáš nic cos chtěl.
Přátelství je proto lepší, nežli láska tajemná,
v uších lidem rychle dozní každá píseň dojemná.

Jak bych charakterizovala poslední měsíce? Jedno slovo úplně stačí. Katastrofa...

Zjistila jsem, že jsem asi feministka, páč nesnášim ta mužská stvoření... Umí jen ubližovat. Teda já osobně s nima jinou zkušenost nemám. Další věc, jsem obětí syndromu vyhoření... Nezajímají mě problémy pacientek, práce je mi tak nějak lhostejná, spíš si připadám jak robot, co automaticky plní pokyny. Navíc

Nesmíš se otáčet za cestou klikatou,
sleduj jen v noci oblohu pihatou.
Nevzhlížej ke slunci, nenáviď duhu,
snaž se jen nevypsat svou černou tuhu.

Poslouchej dešťů smích, pozoruj strach,
nakonec z přání tvých zbyde jen prach.
Nesměj se, nevzlykej, zachovej klid,
brzy vše za sebou budeme mít...

Jizvy co hlásí mi ztracená