Jako když slunce ráno ukáže svou tvář,
tak samozřejmá je má touha žít.
Jako když v noci provází Tě měsíční zář,
tak tajemná je má potřeba bohatství mít.

S každou kapkou malé letní bouře
mám pocit, že svět je krásný.
S příjemným pachem táborového kouře
usínat a sledovat úplněk jasný.

Vznáším se jak peří něžné holubice,
neznám

Směje se cizímu neštěstí,
vzteká se při radostném křiku.
Posvátný osten zloby ctí,
chodí po světě v krvavém triku.

Zrcadla míjí, odvrací tváře,
nechce se přátelit s lidmi živými.
Bojí se zvířat, sluneční záře,
oči

Procházím městem, slyším dětský pláč,
dívám se do oken, nikdo neví , co jsem zač.
Otvírám dveře, vcházím do světnice,
náhle oslní mě záře slunečnice.

Svým světlem zlatavým pálí do tváře,
nikdo

Ptala jsem se svého anděla,
co je láska.
Odpověděl, aniž bych to věděla,
krutá sázka.

Dvě srdce spolu soupeří,
kdo miluje víc.
Jedno druhému pak nevěří
a nezbyde nic.

Je to vůně lesních květů,
chceš ji mít.
Stojíš na rozhraní světů,
nevíš kam jít.

Zažene Tě do tmavého rohu,
zaváže oči.
Chtěl

Stíny si hrají po setmění,
každý svůj pohyb rychle mění.
Měsíční svit dělá jim rozhodčí,
jejich hry na lásku nikdo, nic nepředčí.

Pod lampou zlatavou získají moc,
ztratí ji v okamžik,