Procházím městem, slyším dětský pláč,
dívám se do oken, nikdo neví , co jsem zač.
Otvírám dveře, vcházím do světnice,
náhle oslní mě záře slunečnice.
Svým světlem zlatavým pálí do tváře,
nikdo však netuší, co s ním dokáže.
Květina života staví mé kroky,
dělá si z lidí své malé otroky.
Náhle se setmí a ona zvadne,
cítíš jak vzduch kolem rychle chladne.
Odejdu brzy, však neměj strach,
neboj se ničeho, já nejsem vrah.
Mrazivý pohled, havraní vlasy,
oči jen přechází z té temné krásy.
Slzy mě sledují na cestě domů,
tancuji na poli, v korunách stromů.
Neslyším volání, nevidím bolesti,
posedlá touláním, jsem dcera neřesti.
Kradu si životy, ty, jenž mi nepatří,
ten, koho navštívím, světlo již nespatří.
Jsem totiž S...