Procházím městem, slyším dětský pláč,
dívám se do oken, nikdo neví , co jsem zač.
Otvírám dveře, vcházím do světnice,
náhle oslní mě záře slunečnice.

Svým světlem zlatavým pálí do tváře,
nikdo

Ptala jsem se svého anděla,
co je láska.
Odpověděl, aniž bych to věděla,
krutá sázka.

Dvě srdce spolu soupeří,
kdo miluje víc.
Jedno druhému pak nevěří
a nezbyde nic.

Je to vůně lesních květů,
chceš ji mít.
Stojíš na rozhraní světů,
nevíš kam jít.

Zažene Tě do tmavého rohu,
zaváže oči.
Chtěl

Stíny si hrají po setmění,
každý svůj pohyb rychle mění.
Měsíční svit dělá jim rozhodčí,
jejich hry na lásku nikdo, nic nepředčí.

Pod lampou zlatavou získají moc,
ztratí ji v okamžik,

Pomalu usínám, oči se klíží,
do dáli odplouvá vše, co mě tíží.
Z mlhy se ozývaj tajemné tóny,
dělí mě od nich kouzelné zvony...

Lákají do říše, do země snů,
do moří pohádek, slunečných dnů...
Podej