Týden zpátky mě probudily do deštivého dne dost nepříjemné zvuky... Chvíli jsem nehybně naslouchala, oči zavřené. Myslela jsem si, že chlapíci od technických plní svou práci a drandí si to po louce se sekačkou... Zas tak moc jsem se nemýlila...
Byli to pánové v montérkách, v rukách držely motorové pily a zabíjeli život kolem sebe.

Pamatujete, jak jsem vám popisovala výhled, který se

Miluju svoji práci. Za rok své praxe jsem byla svědkem tolika událostí, že bych o nich mohla napsat sakra tlustou knížku...

"Holky, kde má tahle pani svoje mýdlo? Má vůbec nějaký? Bože, že by jí třeba rodina přivezla čistej ručník konečně?!"
"Heeej, dejete nahlas to rádio, to je hustá písnička!"
"Moni, hoď po mě zelenou podložku, plís... Ježiši kriste, zvedne

Stála u okna a dívala se ven. Na náměstí nebyla jediná volná dlaždička, kašnu uprostřed lemovaly barevné stánky s cukrovou vatou, tureckým medem, balónky a perníčky. Téměř s odporem sledovala ty davy lidí, jak do sebe bezohledně vráží, obézní děcka, jak se cpou různými cukrátky. Neměla nikdy ráda letní trhy, vadil jí hluk, velryby páchnoucí potem a otravní prodejci.
Urovnala záclonu