Setkání

Stála u okna a dívala se ven. Na náměstí nebyla jediná volná dlaždička, kašnu uprostřed lemovaly barevné stánky s cukrovou vatou, tureckým medem, balónky a perníčky. Téměř s odporem sledovala ty davy lidí, jak do sebe bezohledně vráží, obézní děcka, jak se cpou různými cukrátky. Neměla nikdy ráda letní trhy, vadil jí hluk, velryby páchnoucí potem a otravní prodejci.
Urovnala záclonu a sedla si na postel. Chvíli přemýšlela, co bude asi v tomhle horku dělat. V duchu se procházela městem tak dlouho, dokud si nevzpomněla na jedno její tajné místo u potoka. Zvedla se, obula sandály a vyšla před dům. Zadním vchodem, aby se nemusela potkat s žádným z těch lidí.
Prošla lesíkem, úzká cesta vedla dolů, k louce. Blankytně modrá obloha se najednou začala rychle zatahovat. Zvedl se vítr, ale to ji neodradilo. Uprostřed té louky se zastavila a vnímala vůni květin a blížícího se deště. Popošla ještě kousek a sedla si na velký balvan, který zčásti bránil klidnému toku malého potůčku. Zapřela ruce, zaklonila hlavu a dívala se na zataženou oblohu. Na čele jí přistála první kapka. Zavřela oči a nechala déšť, aby z ní smýval všechny starosti.
Černou oblohou projel blesk. A další. Prudce se nadechla. Milovala bouřku. Jejím prostřednictvím z ní vycházel všechen hněv, všechno napětí a vztek.
Najednou se pár metrů od ní ozvala obrovská rána. V místě, kam uhodil jeden z blesků, stál kluk... Černé vlasy zakrýval šátek, pronikavě modré oči se na ní dívaly a ona nechápavě zírala na tu osobu. Kde se tam, k čertu, vzal? Jak ví o tomhle místě?
Udělal pár kroků vpřed, směrem k ní. Nezmohla se na jediný pohyb, jediné slovo. Ty oči... Jako by ji hypnotizoval. Postavila se a přestala vnímat okolní svět. Natáhl ruku a ona přistoupila těsně k němu. Bouře byla přímo nad nimi, stále sílila. Najednou se políbili. Jen tak, beze slova. "Neboj se, nebude to bolet...", řekl, otočil se a poodešel kousek dál. "Co to mele?", pomyslela si. Další blesk uhodil do stromu, pod kterým právě stála. Vzhlédla k větvi, která těsně nad ní děsivě praskala. Vyjekla hrůzou a sledovala, jak na ní ta pitomá větev padá. Stačila si rukama zakrýt tvář a skácela se k zemi. Cítila, jak jí po obličeji stékají pramínky krve, nemůže se hnout ani téměř dýchat. Očima bezradně mapovala okolí a hledala toho kluka. Po chvíli usnula.
Když opět procitla, stál nad ní. Pan neznámý... Tajemný... Usmíval se a opět opakoval: "Neboj se..." Pomohl jí vstát. Rozhlédla se kolem sebe a zarazila se. "Kde to jsem?", ptala se.
"Vítej v mém světě..."