A doufám, že už poslední...

Přísahala jsem si, že u sem nic ze svého života psát nebudu. Ale momentálně mám náladu ventilovat události dnů minulých, takže se sama sobě omlouvám :)

Nedávno jsem se zmínila, že se můj milý řidič opět ozval. Po další měsíční pauze se ozval znovu a světe div se, dokonce i přijel! A aby těch překvapení nebylo málo, zůstal přes noc... Ano, seznámil se

Proto Ti píšu tento dopis. Nikdy si ho nepřečteš, ale to nevadí. Bude mi Tě připomínat.

Je to už více než rok. Třetího května. Osm hodin ráno, neděle. Jedu domů po noční, unavená, oči jak vietnamec, rozcuchaná... Bylo to podruhé, co jsme se viděli a ty sis pamatoval, že jsem posledně chtěla zastavit u hřbitova. Sedla jsem si hned za Tebe. Zeptal ses, jestli spěchám, že bys potřeboval tankovat.

Už si přesně nepamatuju, jak dlouho mě k sobě zve, jak dlouho se zve on ke mě, ale jednou to přijít muselo... Přišlo to náhle a všichni jsme z toho byli opravdu velice překvapení.

Dům luxusní, o tom žádná... Přesně podle mého gusta. Majitelé mají opravdu parádní vkus :)

Neměla jsem nejmenší problém najít ten správný dům v oné malé vísce, kde Peťa s rodinou bydlí. Fotky nelžou...

Chybíš mi...

Stojím opřená o zábradlí, očima sleduju kámen, který jsem poslala do louže dva metry ode mě a hlavou se mi honí asi milion myšlenek. Všechny končí u Tebe. Z rozjímání mě vytrhne zvuk příchozí SMS.
Sluší Ti to.
Srdce mi div nevyskočí z hrudníku. S napětím pozoruju přijíždějící auto. To zastaví, ale řidič zůstává sedět. Nespouští ze mě oči. Netuším, jak dlouho se na sebe díváme.