Zapomenout není těžké, vzpomínání bolí,
není to nic pro nikoho, kdo se lásky bojí.
Použít a odhodit ji umí každý z nás,
není dobré zahrávat si, ukáže to čas.

Ubližuje, štípe, pálí, ukazuje špatný směr,
pak vše ztratíš znenadání, nemáš nic cos chtěl.
Přátelství je proto lepší, nežli láska tajemná,
v uších lidem rychle dozní každá píseň dojemná.

Nesmíš se otáčet za cestou klikatou,
sleduj jen v noci oblohu pihatou.
Nevzhlížej ke slunci, nenáviď duhu,
snaž se jen nevypsat svou černou tuhu.

Poslouchej dešťů smích, pozoruj strach,
nakonec z přání tvých zbyde jen prach.
Nesměj se, nevzlykej, zachovej klid,
brzy vše za sebou budeme mít...

Jizvy co hlásí mi ztracená

Jako když slunce ráno ukáže svou tvář,
tak samozřejmá je má touha žít.
Jako když v noci provází Tě měsíční zář,
tak tajemná je má potřeba bohatství mít.

S každou kapkou malé letní bouře
mám pocit, že svět je krásný.
S příjemným pachem táborového kouře
usínat a sledovat úplněk jasný.

Vznáším se jak peří něžné holubice,
neznám

Směje se cizímu neštěstí,
vzteká se při radostném křiku.
Posvátný osten zloby ctí,
chodí po světě v krvavém triku.

Zrcadla míjí, odvrací tváře,
nechce se přátelit s lidmi živými.
Bojí se zvířat, sluneční záře,
oči

Procházím městem, slyším dětský pláč,
dívám se do oken, nikdo neví , co jsem zač.
Otvírám dveře, vcházím do světnice,
náhle oslní mě záře slunečnice.

Svým světlem zlatavým pálí do tváře,
nikdo