Slyším pláč v myšlenkách, cítím tíhu bezmoci,
tuším, kdo je vrah a chci mu snad pomoci.
Zoufalství narůstá a bolest křičí,
nevím kdo jsi a to mě ničí.

Ve dne představa pouhá, z které hlava se mi točí,
v noci nezkrotná touha, co sálá mi z uslzených očí.

Snad tisíc let znám tvá slova a stejně mi jsou cizí,
vracejí se zpět,

Věruš, ty holko jedna bláznivá, cos nám to udělala?!

Pamatuješ, jak jsi mě tenkrát tahala k sobě domů a já ti řekla, že nemůžu, že to necháme na příště? Jak jsme ti s Kačkou slibovaly, že ti vyšperkujem byt korálkovými závěsy do dveří a záclonami s obrázky? Jak jsme vymýšlely barevný kombinace do tvýho obýváku a kuchyně? Škoda, že zůstalo jen u slov...
Vzpomínáš si na moji první jízdu

Nebe černé měsíc zdobí, kolem bílých teček pár,
pro toho, kdo jen se zlobí, pro toho, kdo jen se smál.
Až svá víčka v noci zavřeš a až budeš usínat,
pamatuj si, kde mě najdeš, kam se máš jít podívat.

Hvězdy tiše hlídají cesty noční krásky,
písničku jí zpívají bez jediné hlásky.
Dej mi ruku, půjdem za ní, cesta dlouhá čeká nás,
vede k domu

Posledních pár dní jen pršelo. Pršelo ráno, když se probudila a s deštěm také usínala. Sledovala kapky, jak se rozprskávají na okenních tabulkách. Měla při tom v obličeji zvláštní výraz. Byl zkoumavý, zračil se v něm respekt a údiv. Přála si být vílou a tančit mezi těmi kapičkami. Prsty se dotýkala míst, kde právě ukončily cestu z nebe. Dokázala tak stát dlouhé minuty, někdy i hodiny...

"Jdu

Zapomenout není těžké, vzpomínání bolí,
není to nic pro nikoho, kdo se lásky bojí.
Použít a odhodit ji umí každý z nás,
není dobré zahrávat si, ukáže to čas.

Ubližuje, štípe, pálí, ukazuje špatný směr,
pak vše ztratíš znenadání, nemáš nic cos chtěl.
Přátelství je proto lepší, nežli láska tajemná,
v uších lidem rychle dozní každá píseň dojemná.