Srdce mě opouští, trhá se na kusy,
i přes všechna varování...
Studna se vypouští, vzdávám ty pokusy,
jak trpké je milování...

Měla bych vzpomínky zavřít na petlici,
měla bych zapomenout...
Ty černé pramínky poslat Večernici,
sama do dálky plout...

Proč jsem Tě poznala,

Slyším pláč v myšlenkách, cítím tíhu bezmoci,
tuším, kdo je vrah a chci mu snad pomoci.
Zoufalství narůstá a bolest křičí,
nevím kdo jsi a to mě ničí.

Ve dne představa pouhá, z které hlava se mi točí,
v noci nezkrotná touha, co sálá mi z uslzených očí.

Snad tisíc let znám tvá slova a stejně mi jsou cizí,
vracejí se zpět,

Nebe černé měsíc zdobí, kolem bílých teček pár,
pro toho, kdo jen se zlobí, pro toho, kdo jen se smál.
Až svá víčka v noci zavřeš a až budeš usínat,
pamatuj si, kde mě najdeš, kam se máš jít podívat.

Hvězdy tiše hlídají cesty noční krásky,
písničku jí zpívají bez jediné hlásky.
Dej mi ruku, půjdem za ní, cesta dlouhá čeká nás,
vede k domu

Zapomenout není těžké, vzpomínání bolí,
není to nic pro nikoho, kdo se lásky bojí.
Použít a odhodit ji umí každý z nás,
není dobré zahrávat si, ukáže to čas.

Ubližuje, štípe, pálí, ukazuje špatný směr,
pak vše ztratíš znenadání, nemáš nic cos chtěl.
Přátelství je proto lepší, nežli láska tajemná,
v uších lidem rychle dozní každá píseň dojemná.

Nesmíš se otáčet za cestou klikatou,
sleduj jen v noci oblohu pihatou.
Nevzhlížej ke slunci, nenáviď duhu,
snaž se jen nevypsat svou černou tuhu.

Poslouchej dešťů smích, pozoruj strach,
nakonec z přání tvých zbyde jen prach.
Nesměj se, nevzlykej, zachovej klid,
brzy vše za sebou budeme mít...

Jizvy co hlásí mi ztracená