Tam, kde končí rozum, začíná láska.

sisi*: Ahoj Jani,tak nějak náhodou jsem narazila na Tvůj blog.Ač jsem si přísahala,že už nikdy nebudu brečet nad mrtvolou,protože život je takovej a mě sebral babičku i dědu,o co horší,že babi si před smrtí musela projít internou (pokojem č.3,což vlastně ještě není tak špatné) a pak pak následovalo ARO a pak?Konec.Já byla poslední s kým se pokoušela mluvit,snad rozloučit,ale co já vím,když už byla zaintubovaná a já jí nerozuměla nic,jen jsem jí řekla,že ji miluji a uvidíme se zítra,lhala jsem sama sobě..Zítra už nebylo žádné..Pak děda,naštěstí ve¨spánku bezbolestně a doma,ale i tak,odešel zradil mě a přitom mi slíbil,že si na mé svatbě zatancujem..Měla jsem a vlastně pořád mám v srdci takovou díru a prázdno..A dneska pláču,i když nechci,to co tu píšeš jsou přece jen slova,ale neuvěřitelně krásná,i když jsou o smrti,nebo snad naději?Od každého trochu.Vzpomínám si,jaké jsme byly na praxi,ze všeho vyjukané a teď?Denně Ti tam umírá pod rukama tolik lidí a nemůžeš to ovlivnit.Vidíš,já pracuji přesně v opačném oboru,u mě se tady rodí život,takže mám určitě veselejší pohled na svět,ale i tak si teď pokládám otázku,co je horší?Když zemře dospělý člověk,nebo nevinné dítě,jak nenarozené,nebo dítě,které zvládlo pár nádechů samo a pak už nemá sílu a vše končí?Nevím.. !!!Koukej někdy dorazit na drby,jasný???!!!Papa