Tam, kde končí rozum, začíná láska.

anet*: Občas je smutnit jediné koření, které nám dokáže objasnit co vlastně od života chceme... Spousta z nás dokáže tisíce hodin poslouchat ale když potřebují naše ústa aby byli vyslyšeny ostatní před nimi zavřou své brány... Potom si kolem sebe budujeme zdi... Je těžké je později rozrazit... Možná jsem zralá na odbornou pomoc jak si řekla, ale tady máš sama důkaz, že slova jsou občas to jediné co nám dopřeje tu radost ventilovat pocity aby jsme se jimi později neudusily... Tobě je teď smutno Jani, ale já mám většinou vztek a jinak než ukrytými noži ve slovech své pocity ukládat neumím... Vždycky si říkám, že mi to pomohlo ale není to pravda, není nad to, aby někdo poslouchal, ale v dnešní době se každý zajímá jen o to co se děje s ním, nemyslí na druhé, určitě to znáš, když už tě někdo poslouchá, skočí ti do řeči a ve finále jsi ty kdo naslouchá... Všichni se v tom topíme, vždyť na každou minutu radosti vychází hodina úzkostí... Je to ve světě, je to všude, člověk se s tím popere, protože život nám dává do cesty jen ty překážky, o kterých ví, že je dokážeme překonat... Posiluje nás a i když tisíckrát spadneme "na hubu" vždy se sokážeme zvednout a jít dál, protože na naší cestě stojí vždy někdo, kdo tu ruku podá... Ty máš tu ruku v mamince... Tak překonej chmury a pusť si něco veselého a roztáhni závěs a jukni na slunce...