Tam, kde končí rozum, začíná láska.

mamina*: broučku můj...jasně že vím o čem je řeč a představ si jsem očima u tvé věty...zpívá mi Glen amě tu začal zrovne zpívat taky...se jen pousměju a čtu dál..jo,tak to bývá,že je den kdy už jen východ slunce,zdá se jiným a my máme sílu se koukat na všechno jinýma očima a pohledem novým hezčím a rozněžnělým...a přitom se už jen za tenhle pohled chystá kdesi jakási daň,chceš vidět krásnej den?no,neboj uvidíš,ale pak po něm přijde zataženo a mnout si bude ruce zas někdo jiný...znám ten pocit,vlastně tu neschopnost jiných co potřebují naslouchat a ty se vžíváš do nich s dávkou pochopení a slov co se od tebe očekávají!!a pak čekáš to samé,od nich,ale najednou si připadáš se s svou zataženou oblohou sama a modlíš se za déšť a jeho kapky,co splynou se slzama...jj znám to,ale zas na druhou stranu musím i psát,to co jsem právě poznala,málokdy totiž pochopení a úcta přijde ze strany ze které čekáš,no,a jak už to bývá Jani,alespon tedy u nás..nic nejde nějak normálně vždycky to má svý -ale-..jsi poklad,a i se svou depkou,a ségrou jste to co se mi povedlo nejvíc!!