Tak a dost!

Nejsem si vědomá toho, že bych někomu udělala něco špatného. Rozchod je podle mě jediné východisko ze vztahu, ve kterém oba "trpí"... Každý jinak. Jeden miluje příliš moc, druhý příliš málo. Nebo vůbec...

Bylo to fajn, opravdu nám bylo hezky. Ale...
Opakoval mi pořád dokola, jak moc si mě váží, jak moc mě má rád. Že jinou už nikdy nechce a takhle zamilovaný ještě nebyl. A já byla happy. Bohužel mi to nevěřil. Zpochybňoval moje věty typu "je mi s tebou krásně", "mám tě ráda" apod. Ostatně, byla jsem první, kdo vypustil z úst... miluji tě ....

Prý to potřeboval jen často slyšet, chtěl, abych ho o tom neustále přesvědčovala. Že je jediný... Ale ruku na srdce, koho by bavilo říkat pořád dokola ty zamilovaný řeči, když se jim váš drahouš vysmívá? Mě to teda nebavilo asi po dvou týdnech. Tehdy jsem ho přestávala milovat. A začala jsem se dusit. Tolik mě zaplavoval láskou, tou fyzickou, že jsem se nemohla ani na chvíli nadechnout...

Já skuhrala, že nemám volnost, on zas, že jí má moc... Já v duchu, on nahlas...

Samozřejmě vycítil, že něco není v pořádku... Hádali jsme se po netu, v smskách. Když jsme byli spolu, jako by se nic špatného mezi námi nedělo. Říkala jsem si, třeba se to časem změní... A bude to v pohodě.

Zapomněl mi popřát k dvacetinám... Zapomněl na rande... Vyčítal mi, že díky nemoci musim být doma a ne s nim.

Řekla jsem mu, že ho nemiluju... Pár dní na to, že je konec...

Nepřipadám si jako holka, co se rozešla s klukem, ale jako manželka, co je v rozvodovým řízení...
A ve finále si prej za to můžu sama.

Láska začíná tím, že se člověk cítí osamělý a končí tím, že člověk touží být sám