Realita...?

Znáte to... Ráno se vzbudíte s pocitem, že máte vše, co jste kdy chtěli.. MIlující rodinu, dobrou práci, která vás baví... A samozřejmě velkou lásku a přátele...
Během dne si ale uvědomíte, že to není vůbec pravda... V práci vám řeknou, že pokud chcete dát výpověď, stačí říct... Nebo vás klidně přeřadí jinam... No problem. Kamarádka vás seřve za to, že nechcete jet k ní pařit, páč vám není dobře... A že u ní nechci ani přespat? Prostě katastrofa... Zvlášť, když váš a její přítel tam budou taky. Ale co, oni si tam beze mě vystačí...
Co se týče lásky.. No, o tom možná jindy...
Takže trávím čas tady... Mezi virtuálními přáteli, ve změti písmenek a obrázků... Barev... Nemám náladu ty barvy vidět venku. Je pro mě snazší vypovídat se někomu, komu nemusim hledět do očí. Někomu, koho neznám, kdo nezná mě... Nevidí, když mi ukápne slza, neslyší moje pobrukování oblíbených písniček, stačí, když jen čte...
Já osobně děsně ráda čtu... Myslim tim problémy ostatních. Ne proto, že bych z nich měla radost, ale proto, že chci pomoct... A oni to ví, vždycky přijdou, vypíšou se a je jim líp. Alespoň to tvrdí... Mě tu pomáhá z depky jediná osoba...

Děkuju jemu i těm, co mi věří a svěřují mi svá tajemství, přání...

Jediné, co mě nikdy nezklame, je moje rodina... Ta je moje všechno. A já se vynasnažím, abych nikdy nezklamala své nejbližší