Sním či bdím...?

Když se to tak vezme, mám úžasnej výhled z okna... Nesmim se teda dívat přímo před sebe, na sever, ale spíš k západu... Na hřbitov... Trochu mi překáží stromy, s jejichž vrcholky si momentálně hraje studený vítr... Mezi těmi stromy prosvítá zapadající slunce. Je celkem zajímavý sledovat tu hru barev... Nade mnou je nebe šedivé, elegantně přechází do bílé, ta se mění na zlatou... A rudou.. Jako krev...

Přemýšlím... O životě, o smrti... O řízku, co na mě volá z kuchyně... O tom, že málo myslíme na to, co máme a hodně přemýšlíme nad tím, co nám chybí... Mimochodem, ani já nejsem výjimka.

V hlavě mi koluje spousta otázek... Vymýšlím si na ně hafo odpovědí, tvořím příběhy. Poslední dobou v nich vidim jednoho člověka. A sebe... Nemluvíme, jen se na sebe díváme... Ani pořádně nevím, jak vypadá, ale ty oči... Topím se v nich... Někdy se políbíme, jindy zmizí. Zmizí s přicházejícím snem... Ale vím, že se zase potkáme...

Události posledních dnů mě vyvádějí z míry... Vy, kteří víte, o co jde, si můžete klidně myslet, že to jsou banality... Že zbytečně zveličuju a dramatizuju... Je mi to jedno... Pro mě je to všechno nové a ne zrovna příjemné... Tohle jsme totiž ve škole nebrali :))

No jo... Život je kreslení bez gumy...